Umět vymezit a komunikovat své hranice je klíčem k tomu zůstat sám sebou. Jakmile dovolíte druhým porušovat vaše hranice, začne se drolit i vaše vnitřní jistota. A když přijde těžší období v životě – o koho se opřete? O toho, kdo je tu pro druhé více než pro sebe, nebo o toho, kdo už mockrát dokázal, co a kdo je pro něj důležitý a jak si ubránit prostor? V roli manažera to ale nestačí. Tam totiž nehrajete jen za sebe. Musíte pomáhat i druhým držet směr.
Uvědomit si, kde mám své limity, je samo o sobě náročné. Umět je srozumitelně a citlivě komunikovat, to je ještě úplně jiná disciplína. Při práci s nimi je důležité vnímat, co mi tělo napovídá, co je mi nepříjemné nebo co zatím nedokážu říct nahlas. A když je to nepříjemné, to je ten vhodný moment začít s tím experimentovat.
Limity, které jsem zmiňoval v tipu #89, mohou vypadat třeba takto:
– „Po třech neúspěšných pokusech definuji zadání já.“
– „Další pomoc poskytnu po splnění domluveného cíle.“
– „Od určitého okamžiku přebírám vedení.“
To je ale jen začátek. Limity je možné komunikovat mnohem jemněji a vytvořit tak prostor pro jejich přijetí. Vámi i druhými. Pokud vám např. tvrdá deadline přijde moc tvrdá, dnešní tip vám pomůže v tom, jak se limitám nevyhýbat a postupně se s nimi sžít.
Otázka, která zapojí a nenechá být pasivními
Představte si, že se ptáte svého manažera: „Jaké číslo tam chceš mít na konci měsíce?“ místo: „Jaký obrat bude mít tvůj tým?“
Vnímáte ten rozdíl? V první variantě dáváte druhému prostor převzít zodpovědnost. Vzniká závazek, vnitřní motivace a vysíláte jasný signál, že (už) je to na něm. V druhé variantě očekáváte výkon, ale odpovědnost zůstává na vás.
Podobné je to s otázkami typu:
„Za jak dlouho to chceš mít hotové?“ vs. „Kolik času to bude trvat?“
Tak tohle myslím tím experimentováním. Volba slov se může zdát jako detail. V tomto případě ale jasně vymezuje limitu, kdo je za co zodpovědný a jaká jsou vaše očekávání.
Jemné nuance v komunikaci
Někdy stačí opravdu změnit nepatrně větu nebo jen několik písmen:
Místo: „Tak jak to vyřešíme?“ řekněte: „Co navrhuješ/te?“ nebo „Tak jak to vyřešíš?“ Všimli jste si, že „MY“ se vám záhadným způsobem vloží do úst vždy, když si sami přijdete příliš tvrdí? Použijete-li „MY“ útočíte na podvědomí druhého a říkáte mu, že to stejně vyřešíte vy, když bude dlouho mlčet nebo řekne „nevím“. Pokud často volíte první variantu, garantuji, že se posunem k „TY“ začnou dít věci.
Podobně to pak může vypadat…
Místo: „Zkus něco vymyslet.“, řekněte: „Přines dvě varianty řešení.“
Místo: „Když se zasekneš, volej“, řekněte: „Když se zasekneš…vem to na sprint review / na naše příští 1:1.“
Vnímáte ten rozdíl? Žádné: „Jsem tu kdykoliv pro tebe.“
Všechny předchozí formulace mají společné to, že vytváří prostor pro vás i pro druhé. Vedou je k větší samostatnosti a tím jim umožňují růst. Navíc jim také umožňují poznat jejich vlastní limity. A odstartovat tak jejich vlastní posun. Vaší energii také chrání. Když totiž nevymezíte hranice vaší pomoci, začne vám druhý vše nosit zpět. Ne automaticky proto, že by byl líný, ale protože to děláte snadným.
Pomoc ano, ale s mírou
Vybral jsem ještě příklad, který budou znát ti, kteří pracují na zkrácené úvazky, resp. pokud takové lidi v týmu máte, bude se vám to hodit.
Jak často lidé ve vašem týmu slyší: „Vím, že v pátek nepracuješ, ale mohla bys…?“ Jistě, někdy to vyjde... Ale pokud výjimka začíná být pravidlem, je čas na nastavení limit. A jak na to chytře? Například: „Do roka dělám tři výjimky. Teď je to potřetí. Tento pátek navíc můžu.“
Takto si nastavit hranice a komunikovat je, je mimořádně užitečné pro lidi, kteří mají tendenci rozdávat se druhým nebo jsou silně motivování snahou zavděčit se. Když si sami nastaví pravidla, nepřipraví se o pomoc druhým úplně, ale už podle systému – dohody sama se sebou. To jim pomáhá říct „ANO“ vědomě a naopak „NE“ bez pocitu viny.
Podobně se může hodit limitovat si celkový čas, který věnujete neplánovaným žádostem o pomoc. Co třeba 2 hodiny týdně. A když je vyčerpáte? Odpověď nemusí být tvrdé „NE“. I pomoc lze delegovat na někoho jiného. Takže už žádné „Zvládnu to večer.“ A prozíravý šéf si ohlídá, aby si to i lidé v jeho týmu uměli ohlídat.
Jen ještě pozor na mentální past. Pomáhat druhým je lákavé pro většinu lidí. Je to spojené s téměř instantním oceněním (nebo jeho vidinou). Narozdíl od denní rutiny. A v tom je to nebezpečné. Speciálně pro ty, kteří by se pro druhé rozdali. Když narazí na někoho, kdo to neváhá zneužít, je zle a ani si nevšimnou. A ani to ocenění se nakonec nedostaví.
Kalendář jako mapa priorit
A co dále? Maily kontroluji dvakrát denně. Dopoledne a odpoledne. Když se mě někdo zeptá, „Už jsi to četl?“ mám jasnou odpověď: „Maily kontroluji 2x denně, ještě ne, mám systém.“ Je to limita, která zajistí, že nepropadnu neustálé kontrole inboxu a mám tak prostor na soustředěnou práci. A systém je zároveň limitou pro očekávání druhých.
Jídlo? Oběd mám v kalendáři. Důvod? Zvýší se tak pravděpodobnost, že budu skutečně jíst. Nemůže se stát, že budu sedět na dalších třech schůzkách hladový a s výčitkami. Limita pro druhé, že se mnou v době oběda nemůžou počítat a limita pro mě, že nepřestanu jíst.
A jako šéfovi by i vám na tomto mělo záležet u vašich lidí.
A co se jinam nevešlo…
Limita je i připravený template nebo zadání, že dodaný podklad může mít maximálně jednu stranu A4. Ohlídám si tak, že nebudu číst romány a že dodané podklady dokáži zpracovat ve svém limitovaném čase.
„Teď ti neodpovím, vrátíme se k tomu zítra.“ Jasně komunikovaná limita s vytvořením prostoru, ale jasným závazkem.
Podobně užitečné je hlídat si hranice chaosu např. limitou, že priority lze změnit maximálně 3x měsíčně. Frustraci v týmu určitě nechcete.
Užitečný může být také systém: „Jednu chybu akceptuji. Druhou rozebereme společně. Třetí je už signál, že se situace musí řešit jinak.“ Limita chránící všechny zúčastněné před mikromanagementem.
„Řešení nechám na tobě.“ Super. Ale jde ještě lépe. „Vyber to řešení, které ti udělá největší radost.“ To je za mě vrchol ledershipu respektující potřeby druhých, ale zároveň jasně vymezuji limitu jako rozhodovací kritérium.
S motivací neodkládat komunikaci vlastních hranic ani komunikaci limit pro druhé mi pomohlo uvědomění si skutečnosti, že je nesmysl očekávat, že se ke mně budou druzí chovat tak, jak si představuji, když jim nebudu říkat, jak chci, aby se ke mně chovali. Tahle věta mi doslova změnila života a vám může také.
A samozřejmě ještě úplně jiná kapitola je uvažovat o limitách v kontextu umění poznat, kdy už mám něčeho sám dost. Ale to je na úplně jiný tip, úplně jiné techniky a nejspíš by se to ani do jednoho nevešlo.
Tak co vyzkoušíte jako první?
Posun. Možná vás to překvapí, ale spousta věcí, které se nehýbaly, se rozhýbe.
Získáte silnější pozici ve vlastních očích i v očích druhých. Ale ne z pozice tlaku ale z jasnosti v komunikaci. Vy i druzí budete vědět, co je důležité a co se od koho očekává.
Méně vnitřního napětí. Zažijete jaké to je, když ani pocitově ani ve skutečnosti nemusíte být vždy k dispozici druhým.
A pokud jste zde našli spoustu inspirace, kterou se rozhodnete vyzkoušet, jsem si jist, že se brzy setkáte sami se sebou ve formě, o které jste neměli tušení, že je možná.
Moje opravdu velmi oblíbená limita. Věřím, že znáte ten pocit, kdy je při zadání úkolu vše řečeno a míč je na druhé straně. Ale vy začnete pochybovat, jestli druhý opravdu pochopil, co je potřeba udělat a jak. Nejraději byste se zeptali: „Je ti vše jasné?“ a většina lidí to tak udělá. Ale upřímně, jakou očekáváte odpověď?
Člověk, který chce působit kompetentně (a to je každý), odpoví, že „ANO“. Nekompetentní odpoví: „Proč se mě tak blbě ptáš?“ A co když se místo toho zeptáte: „Čím začneš?” Na „Čím začneš?“ se musí člověk víc snažit, aby vypadal kompetentně.
A vy tak rychle zjistíte, na čem jste. Navíc se tímto krokem výrazně zvýší pravděpodobnost, že druhý opravdu začne a zažije první dílčí úspěch, který ho motivuje pokračovat. I toto je vymezení hranice. Je to jedna věta, která dává prostor pro posun a zvyšuje pravděpodobnost, že se věci ve vašem týmu budou hýbat.
Inspirujete se ze skutečných situací, které jiní manažeři právě řeší.
Po 3 minutách čtení budete každý týden o něco lepším šéfem.
Poznáte postupy, jež šetří energii a zaručují
klidný spánek.
Věřím ve svět, kde zvyšování výkonu jde ruku v ruce se zachováním lidskosti. Pomáhám s tím, aby bylo co nejvíce firem, kde se dobře daří manažerům, jejich cílům i lidem, kteří s nimi pracují. Jsem přesvědčený, že pouze produkty vytvořené v takovém prostředí mají smysl.
