Omluva není jen o tom říct, že „mě to mrzí.“ Je to malý ceremoniál, který může posunout integritu – vaši i vztahovou. A právě integrita je klíčové slovo: nejde o já ani o ty, ale o my.
Schopnost přiznat chybu je jeden z největších prediktorů důvěryhodnosti lídra. A zároveň je to dovednost, která u lidí často chybí, protože vážně bolí. Je v ní zranitelnost, pokora i odvaha podstoupit riziko odmítnutí.
Dobrá omluva vyžaduje vnitřní práci. Je to moment, kdy si vědomě sáhnete na vlastní ego a místo obhajoby se rozhodnete růst. Je to také obrovská příležitost něco se o sobě dozvědět. A ten rozdíl poznáte nejen vy, ale i všichni kolem, protože dokáže posunout vztahy na úplně jiný level. Takový, kde si lidi začnou víc věřit a míň hrát hry.
Zkuste si na začátku položit jednoduchou, ale zásadní otázku: Kvůli komu se vlastně omlouvám? Kvůli sobě, abych se přijal i se svými chybami? Nebo kvůli druhému, aby věděl, že mi na našem vztahu záleží a nechci o něj přijít? Obě motivace jsou legitimní a v praxi se často prolínají. Z mé zkušenosti s manažery ale vyplývá, že dřív nebo později je potřeba si také ujasnit tendence, kdy člověk může sklouzávat k sebeospravedlňování, aby se dobře cítil on, nebo ke snaze zalíbit se, aby se dobře cítil druhý. Pohlídat si, kde (a s kým) se nacházíte a jaké jsou vaše motivace, vám pomůže s orientací, na čem u sebe ještě zapracovat.
Pojďme dnes ale hlavně k anatomii dobře formulované omluvy, ze které mají všichni zúčastnění potenciál „vytřískat“ maximum. K hlubšímu zamyšlení nad tím, že není omluva jako omluva, mě vedle vlastních zkušeností inspiroval vztahový kouč Miroslav Sázovský svou pohádkou pro děti „Jak se omluvit kamarádům“. Popisuje, jak obnovit integritu vztahu a jak se správně omluvit. Se svojí malou dcerkou jsme ji četli už několikrát. Je úžasná.
Pojďme se spolu podívat na jednotlivé kroky, z nichž každý má klíčový význam pro vytěžení maxima ze situace, kdy něco pokazíme.
1. Pojmenujte, co se stalo.
Buďte konkrétní. Neomlouvejte se „za všechno“ nebo „jestli jsem se tě nějak dotkl“. Popište přesně, co se stalo a co se stát nemělo: „Mrzí mě, že jsem ti nedodal slíbené podklady včas, i když jsme se na tom domluvili a věděl jsem, že je potřebuješ. Nezapsal jsem si to do úkolů hned, a pak už mi to vypadlo.“
2. Myslete na druhé.
Jaké to mělo důsledky? Jaký dopad to mělo na druhého? Představte si a vyslovte, jaký to nejspíš mělo vliv na druhé: „Je mi jasné, že jsem ti tím přidělal práci, protože sis musel poradit bez nich.“
3. Popište, co to dělá s vámi.
Tady začíná ta hlubší rovina. Přestaňte řešit jen druhé a řekněte, co to znamená pro vás. Popište, jak jste se při tom nebo po tom cítili vy: „Cítím se od té doby mizerně, protože nechci, abys sis o mně myslel, že jsem nespolehlivý, ale vím, že tohle jsem nezvládl.“
4. Vyjádřete závazek do budoucna.
Omluva bez změny chování je prázdná. Přesvědčte nejen druhé, ale hlavně sami sebe, že víte, co příště uděláte jinak. Vyslovte závazek, co příště změníte: „Do budoucna si budu zapisovat úkoly ještě v průběhu rozhovorů, aby se mi nestávalo, že se přepnu na další téma nebo schůzku a pak zapomenu.“
5. Požádejte o odpuštění.
Ale až teď. A bez očekávání. Bez soudů, jak by měla reakce druhého vypadat. Vím, může to být náročné, zvlášť když jste se při předchozích krocích zapotili. A věřte mi, že pokud budete očekávat automatismus, druhý to vycítí. Může to vnímat jako tlak. Tak si buďte opravdu jistí, než vyslovíte: „Pokud mi odpustíš a dáš mi novou příležitost, budu moc rád.“
6. Nečekejte automatické odpuštění.
Říci: „Chápu, že důvěra se rychle ztratí a těžko získává.“, tohle je možná největší lekce. Omluvili jste se? Fajn. Ale druhý vám vůbec nemusí odpustit. Nebo odpustit hned. A to je v pořádku. Pravá omluva není výměnný obchod – já se omluvím, ty mi odpustíš. Je to závazek vůči sobě, že příště udělám něco jinak. I když druhý neodpustí. A právě to z vás udělá lepšího člověka.
Ten závěr je pro vlastní posun klíčový. Sledujte proto pozorně své pocity, když vám druhý neodpustí. Pokud jste si jednotlivé kroky „odžili“, už totiž na jeho odpuštění nebudete lpět. Pro vlastní růst nepotřebujete odpuštění druhého. Pro obnovení integrity vztahu jste udělali maximum. Je velmi pravděpodobné, že pokud se v podobné situaci znovu ocitnete, zachováte se jinak. Změníte se pro sebe a druzí to také ocení. A možná si všimne i ten, kdo vám hned nedokázal odpustit.
Posílíte důvěru ve vás jako šéfa. Šéf, který jde sám příkladem a omluví se, když se mu něco nepodaří, vytváří psychologicky bezpečné prostředí a povzbudí druhé v podobném jednání.
Šéf, který umí přiznat chybu, bude od druhých dostávat i negativní zpětnou vazbu s mnohem větší pravděpodobností než ten, kdo své omyly tutlá.
Rozvíjíte vlastní integritu, která se projeví tím, že získáte větší nadhled a klid i ve složitých situacích. Vědomí, že se umíte (ne jen dokážete) omluvit, vám pomůže neztrácet při každé chybě hlavu víc, než je nutné, a naopak z nich vytěžit co nejvíce do budoucna.
Pozorovat sebe během omluvy. Všímat si každého vnitřního cuknutí, odporu nebo naopak potřeby se rychle očistit a „mít pokoj“. To cuknutí bude mít nejspíš dvě formy.
První: Při omluvě sklouznete do role oběti. Začnete říkat věty jako „Já jsem to fakt nechtěl,“ „Mně to bylo hrozně líto,“ nebo „Já už jsem z toho měl hlavu jako balón.“ Navenek to zní jako lítost. Ale když se dobře podíváte,... Kdo je v tu chvíli v centru pozornosti? Vy. Vaše pocity. Váš diskomfort. A co druhý? Ten jako by tam nebyl.
A druhá: Začnete se vymlouvat nebo házet vinu zpět. „Kdybys mi to připomněl, tak bych na to určitě nezapomněl,“ „Ty jsi taky minule zapomněl,“ „No jo, ale ten den byl fakt blázinec, to se nedalo zvládnout.“ Takové věty vypadají jako omluva jen z dálky. Ve skutečnosti jdou proti integritě, kterou se snažíte obnovit. Odpovědnost si berete jen na oko a v jádru se pořád bráníte a chráníte svoje ego.
Když se mi něco takového během omluvy začne dít, zastavím se a řeknu si v duchu: „Co teď opravdu potřebuju? Chci, aby druhý pochopil mě, nebo chci pracovat na našem vztahu?“ Tohle jedno zastavení často stačí, aby se člověk vrátil zpátky k převzetí zodpovědnosti. A pokud zjistím, že nejsem schopný říct omluvu bez výmluv, bez manipulace, bez obrany, je to pro mě signál, že to možná potřebuju řešit hlouběji a s někým to probrat – s kámošem, s koučem nebo terapeutem. Rozhodně to úsilí stojí za to.
Inspirujete se ze skutečných situací, které jiní manažeři právě řeší.
Po 3 minutách čtení budete každý týden o něco lepším šéfem.
Poznáte postupy, jež šetří energii a zaručují
klidný spánek.